Co s tím, když jeden “to” chce častěji než druhý?
Spousta žen, zejména po porodu, řeší situaci, že partner má na milostné hrátky větší chuť (a častěji :-)) než ony. A kolikrát se není čemu divit — změny těla po porodu, hormonální koktejl, utlumené libido a extrémní vyčerpání. A samozřejmě to nemusí být vždy jen v souvislosti s porodem nebo malými dětmi…
O čem se už tak často nemluví je opačný případ, kdy žena — a klidně také s malými dětmi — má na intimitu mnohem větší chuť než partner. Ten to zase může mít náročné v práci, spoustu starostí a stresu…
A nebo kolikrát ani nemusíme hledat nějakou příčinu. Jednoduše jsme každý jiný a každý máme (navíc v různých obdobích) různé chutě a různé množství energie.
Jak to většinou řešíme?
Často ne zrovna vhodným tlakem chtivějšího partnera na druhého.
“Od čeho ho/ji mám, když ani nemám dostatek sexu/lásky/pozornosti/objetí/orgasmu…” Doplňte si, co chcete, ono je to vlastně jedno.
Jasně. Nedílnou součástí partnerství je právě sdílení, včetně intimity. Když se spojí sexualita muže a ženy (ve smyslu energetickém — platí to i pro páry stejného pohlaví), objeví se hloubky na úrovni fyzické i duševní, které prostě samy se sebou nezažijeme.
Ale intimita nebo vůbec vztah není o tom, že od teď už jen všechno spolu. A rozhodně nenabádám k nevěře. 🙂 Je spousta jiných možností.
Co vytváří tlak?
Protitlak. Případně odpor, uzavření se, stáhnutí se, nechuť.
“Bože, už zase. Honem zívnout, aby bylo vidět, jak jsem unavená/-ý. Ach jo, tak já to nějak přetrpím, aby byl doma klid.”
A to přece nechceme.
Pokud se apetit obou partnerů neliší výrazně, vidím jako možnost i domluvu či kompromis, ale pokud je chuť jednoho z nich na úplně jiné úrovni než druhého, není možné, aby jeden neustále čekal a druhý se do něčeho nutil!
Co s tím?
Komunikovat místo tlaku. Říct, jak to potřebuju, a naslouchat tomu, jak to potřebuje partner.
A vedle komunikace je velmi léčivě si pořešit i svoje stará vnitřní zranění a traumata, která se v sexualitě velmi často vyskytují a způsobují nám pak další zranění v podobě negativních myšlenek.
⇒ “Jde mu jen o sex, o mě vůbec.”
Nebo
⇒ “Jestli na mě ještě jednou sáhne, tak se pob.…”
Nebo naopak
⇒ “On mě asi nemiluje, když se mnou nechce mít sex.”
⇒ “Co je se mnou špatně?”
⇒ “K čemu takovej chlap?”
Au. S těmito myšlenkami se šťastný vztah nebuduje.
Co můžeme ovlivnit jen zčásti?
Partnera.
» Chce to partner příliš často?
Můžete to s ním komunikovat, ptát se ho na důvod (co je za tím — neuspokojená potřeba lásky, souznění, bezpečí…?). Můžete mu doporučit, co s tím (o tom více příště).
» Má partner o sex malý zájem?
Opět je základem komunikace, zkoušení to probrat, zkusit ho inspirovat ke změně životního stylu, pokud je v něm hodně stresu, nebo ho láskyplně naučit například vědomé milování (i o tom více příště).
Zodpovědnost za řešení je ale výhradně na partnerovi! Nemůžete ho nutit, jen inspirovat a být mu podporou.
Co můžeme ovlivnit zcela? 😉
Přece samy sebe. 🙂
Vezměte svůj život a svůj sex do vlastních rukou (reálně i přeneseně :-)).
A jak přesně to udělat?
Brzy o tom napíšu víc. Ale zvu vás ke zkoumání, experimentování a hře.
A taky ke sdílení v soukromé FB skupině Pramen života ženy či e‑mailem pramenzivotazeny@gmail.com.
Těším se