“Myslela jsem si, že je to prostě normální. S malými dětmi v posteli, hypotékou na krku a světem scvrknutým do věčného uklízení domova, nákupů, praní a bolavých kolínek. Na doteky, sex a povídání si jen tak prostě nebyl čas.
Jasně, že jsem pořád chtěla lásku a pocit přijetí, ale z myšlenky na večerní sex mě polívalo horko. Zase po mě jen něco chce. A přes den byl zase pořád v práci. Jenže na rozdíl ode mě fakt vydělával, tak co bych ještě chtěla.
A tak jsem postupně přestala chtít — čas pro sebe, čas s mužem, přestala jsem chtít něco víc. Stačilo mi, že mě milují mé děti a že já miluju je. Že máme kde bydlet a co jíst, že jednou za rok jedeme na dovolenou — kde se mimochodem stejně jenom pohádáme.
A tak jsem takhle fungovala roky, chvíli tlačila, chvíli nedělala nic, ale hlavně jsem se postupně uzavírala — partnerovi, sobě, životu. Až jsem si jednou s hrůzou uvědomila, že jsem úplně, ale úplně sama.”